Bali
17.11.2019
14. den - Stopover Kyjev I
Předposlední den naší cesty byl ve znamení letu z Bangkoku do Kyjeva a hledání ubytování. Může to vypadat jako jednoduchá věc, ale v Kyjevě to tak rozhodně není. Zjistili jsme si, že do centra Kyjeva se dostaneme nejprve z letiště vlakem a poté metrem. Lístek na vlak nebyl problém koupit kartou v budce na nástupišti. Prozřetelně jsme si stáhli offline mapy Kyjeva, ale už jsme si nestáhli mapy na cestu z letiště do centra Kyjeve. Sakra. Ve vlaku s hrůzou zjišťujeme, že všechno je v azbuce, takže víme prd, kde vystoupit. Můžeme jen odhadovat. Když se pokusíme někoho zeptat, tak anglicky nikdo neumí a odkývali by asi cokoliv. Pokusíme se vystoupit na nějaké zastávce, ale nějaký chlap nás vrátí do vlaku, že tady ještě ne. No dobře, budeme mu věřit. A vyplatí se to. Na další zastávce vystoupíme a naštěstí už nám začnou fungovat offline mapy.cz. Jdeme na metro. Jenže zjistíme, že si musíme zakoupit u pokladny žeton. Samozřejmě stále nemáme žádné ukrajinské hřivny. Takže velmi nepříjemná paní nás rychle vyprovodí, že kartu ani eura nebere. Super. Jdeme hledat po tmě někde v Kyjevě bankomat. Naštěstí je jen kousek od nádraží. Tak snad už žeton dostaneme.
Zatím naše pocity z Kyjeva nejsou nic moc - hodně divnolidí, kteří jsou nepříjemný, vše strašně zastaralé. Už abychom byli na ubytku. Metrem se dostaneme k náměstí Nezávislosti, což je centrum Kyjeva. Tak teď přichází druhá část naší cesty. Ubytko máme zarezervovaný přes Booking, ale jedná se o nějaké soukromé apartmány na způsob Airbnb, takže máme v mailu návod, kde si vyzvednout klíč od bytu. Máme název ulice a číslo domu, tak jdeme hledat. Člověk by si řekl, na tom nic není, ale ne v Kyjevě. Názvy ulic nikde nejsou, natož čísla. Po asi půlhodinovém hledání snad nacházíme ten dům. Tam má být nějaká babča na recepci, která klíč má. No na recepci, taková stará kukaň, kde opravdu sedí babča. Samozřejmě neumí ani fň anglicky. A teď mi pomůže jediná věta, kterou rusky umím. “Kak ti bjaza vud?” zeptá se mě babča, “Miňa za vud Karolína.” Odpovím a říkám si, jak jsem to zvládla. Jenže babča nabije dojmu, že jsem asi profesionální speaker ruštiny a mluví na mě dál, kdy já se už nechytám. Naštěstí nám dá klíč a my odcházíme na další štaci, najít ubytko.
Metro Kyjev
Noční Kyjev - Chrám svatého Michala
Název ulice, kterou máme v pokynech, v mapě nemůžeme najít, resp. tam prostě není, a tak aspoň dle názvů ulic hledáme něco nejpodobnějšího. A najdeme. Nezbývá nám nic jiného než jít tam. Po cestě vidíme už nějaké památky, které máme další den v plánu, na ulicích všude hrají a zpívají pouliční umělci, předvádějí svá umění, hlavní silnice, která tudy vede, je v noci uzavřená a je možné si zapůjčit svítící motokáry. Kluci hrajou na této silnici i fotbal. Zajímavé to město, nevycházíme z úžasu. Ještě se stavujeme na jídlo, protože nám po celém tom dni vyhládlo. A teď už na ubytko. Jdeme celou ulici od začátku ke konci a hledáme naše číslo domu. Už to trvá asi půl hodiny a blížíme se ke konci ulice. A už jsme na konci. Co teď?! Jdeme zpět, ale naše číslo nikde. Naštěstí jde okolo nějaká paní, tak jí v papírech ukazujeme název ulice a ona nás vede do vnitrobloku nějakého domu a ukazuje ten vchod. To si ani nedovedete představit, co to bylo za dům. V Praze bych ho obešla velkým obloukem. Moc jí děkujeme a jdeme dovnitř. Jenže musíme zadat nějaký kód, aby se dveře otevřely a nevíme jak. Utíkám zpět pro paní, aby nám pomohla to otevřít. Zmáčkne 3 čudlíky najednou, asi si odpočítala daná čísla, jelikož ta napsaná jsou už nějakých pár let očividně smazaná, a dveře se otevírají. Opět jí moc děkujeme a loučíme se. Tak teď už jen, aby s námi nespadl výtah a jsme snad zdárně v cíli. No, že nás čeká takový adrenalin, jsme nečekali. Byt je hezký, je tam i wifi a nás napadne jít ten dnešní den spláchnout. Najdeme kousek od domu hospůdku Pivna Duma a vyrážíme na pivo. Moc hezký pivní bar, kde nám ještě zdarma donesou sušenou šunku. Uff, máme to za sebou.